S tím strachem to může fungovat i jinak. Před lety mě zaujaly zvláštní masky v eskymáckém muzeu v dánském Fjaltringu. Od majitele muzea jsem se dozvěděla, že masky Inuité používají ke strašení dětí, protože kdyby v nich nevypěstovali strach, nepřežily by, sežral by je první medvěd. On i ten strach k životu patří...

Souhlasím. Ale není strach jako strach. To, o čem mluvíte, bych nazvala spíše respektem, který by měl mít člověk nejen ke zvířatům, ale třeba také k horám, přírodě, Zemi jako takové... A sami jsme poslední dobou často svědky toho, jak to dopadá, když se k ní s respektem nepřistupuje...

Svata pravda, takhle to funguje. At se to nekomu libi, nebo ne . Davam karmu. A kdyz nekdo rika: kdybych to byl byval.... tak je to zase jen o nem . Delame to, jak nejlepe umime, a kdyz mame zlost, ze to nedelame lepe, tak to zmenme!

Autorko, psala jste, že kdo zažje dětství ve strachu, tak bude úzkostný člověk. Ono to najisto platí i v opačném případě. Tedy když strach vůbec nezažijeme, ale nebudeme v sobě pěstovat sebedůvěru, budeme introvertní atd.

Je to samozřejmě platné na mnoho hledisek. Je důležité si uvědomit, že většina našeho chování je nápodoba a ty programy, které jsou nám v dětství předány, si pak mnohdy neseme celý život, nebo s nimi minimálně bojujeme...

Opravdu to tak vypadá! V dětství a mládí mi přišlo, že všichni kolem mě mají debilní, přízemní zábavy a byl jsem otrávenej. Později jsem s tím přestal bojovat a nasadil veselejší projev, což mi bylo vnitřně bližší. Teď mám kolem sebe samé fajn lidi

S tím nelze než souhlasit :) Mám naprosto shodné pocity :)

V tomhle máte Ivano velkou pravdu, ale nejednomu z nás (tedy včetně mně) by přitom stačilo se před třiceti, dvaceti, patnácti či deseti lety rozhodnout pro nějakého budoucího životního partnera jiného - a tím pádem by se naše životy ubíraly naprosto jiným směrem. Měli bychom jiné příbuzné, jezdili za nimi někam jinam než tam, za kterými jezdíme nyní a naše životy by vypadaly úplně jinak. Někdo svého dávného nesprávného životního rozhodnutí třeba dnes velmi lituje a naopak jiný by třeba vůbec neměnil.

Jak říkáte. Rodinné vazby jsou v tomto asi nejsložitější, protože nás "vážou" ze všech nejsilněji a zjištění, že jsou to možná právě ony, co nesměřují náš život tím nejlepším směrem, je pro mnohé těžký oříšek k rozlousknutí.