Můj zbytečný život bez dítěte aneb nač si platit psychologa, když tu máme iDNES diskutéry

Úspěšný kůl v plotě, feministka, sobecká kariéristka nesnášející muže, žena prožívající zbytečný život, zlatokopka podporující vymření lidí jako živočišného druhu  a navíc vycucávající státní rozpočet...

To jsem celá já, aneb jak byl na základě jednoho článku proveden psychologický rozbor mé osoby. Na základě článku, kde píšu, že mi nepřijde divné v 25 nemít děti. Přátelé, spolublogeři, diskutéři iDNES, já Vám děkuji. Hysterické reakce některých z Vás mi znovu připomenuly, jak spokojený ten můj život vlastně je. A že rozhodně nehodlám klesnout na úroveň Vás kritizujících a hnusy píšících, evidentně nespokojených se svým životem. Protože člověk spokojený takové věci rozhodně nemá zapotřebí, nemá potřebu soudit druhé a už vůbec ne ho urážet (obzvlášť když o něm nic neví). Přesto to respektuji. To je riziko povolání, pokud chce člověk psát. Obhajovat se před Vámi nehodlám. Ale ani tak si neodpustím jakousi "odpověď" na diskuzi, která se pod článkem rozjela. 

Na polovinu příspěvků, včetně paní Pokorné, která na můj článek reagovala srdcervoucím článkem vysvětlujícím téma "proč mít děti" (http://pavlapokorna.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=542813) - poslouží jediná odpověď: Milí, vraťte se do první třídy a NAUČTE SE ČÍST! Nebo si článek přečtěte desetkrát před tím, než začnete se svými emocionálními rozbory. Já jsem opravdu NIKDE nepsala, že děti nechci. Ba naopak, že je CHCI a moc se na to těším. O to víc mě baví skutečnost, že paní Pavla se nám sama v článku přiznává, že dítě měla až po třicítce: "Přišel čas, kdy jsem najednou víc než cokoliv jiného věděla, že dítě chci, že ho potřebuju, že mi ho nic nemůže nahradit. A ačkoliv už jsem měla třicítku za sebou, povedlo se. Vdala jsem se za muže, kterého jsem milovala, a narodil se nám chlapeček." Ale já, v 25 bezdětná, nemám dost rozumu. Tak já Vám nevím, co si o tom myslet. 

Na to navazují příspěvky věštící mi budoucnost tituly ověnčené staré dámy, která u luxusního krbu bude plakat nad tím, že nemá vnoučata, ač procestovala celý svět. Tato představa mě samotné nepřijde příliš lákavá a proto znovu opakuji, že DĚTI CHCI a MOC SE NA TO TĚŠÍM. Mít děti nepociťuji jako povinnost, ale jako naplnění života, jeho smyslu. To, proč tu vůbec jsme. Ale stejně tak chápu (i když těžko), že někdo jiný má ten SMYSL prostě jinde. Třeba je pro něj to "dítě" vybudování podniku, nebo napsání knihy.  Ke kamarádkám, které děti nechtějí, jsem v předchozím článku psala: "I když se to těžko chápe, budu je za to soudit? Nebudu." A za tím si stojím. Nemyslím si, že mám právo kohokoliv soudit za to, jak vede svůj život a bohužel milí, nemáte ho ani Vy. Takže k Vám: ŽIJTE A NECHTE ŽÍT. 

Pro pana Kroupu a ostatní, kteří mě vykreslili jako ženskou, co potřebuje mít dítě oblečené v dupačkách od Diora. Ani pro sebe, ani pro mé děti nepotřebuji luxusní zboží. V životě jsem neměla iPhone, značkovou kabelku, ani značkové oblečení. Přijde mi to povrchní. Chodím nakupovat do běžných obchodů jako ostatní, jezdím v autě z roku 2003 v hodnotě asi 50 tisíc a nebydlím v luxusní vile, ale ve skromném bytě 2 + 1 uprostřed sídliště. Přesto i to něco stojí. Přesněji řečeno "nějakých 17 tisíc", když budu počítat poplatky za hypotéku, nájemné, elektřinu, telefon a internet (TV jsem z úsporných důvodů zrušila). K tomu samozřejmě potřebuju něco jíst, nakoupit hygienické pomůcky, či věci do domácnosti. A dopřávám si ten "luxus", že si občas koupím taky něco na sebe, nebo si jdu zacvičit, na koncert či sednout s kamarády do restaurace. Z "náruče rodičů" jsem odešla zhruba ve dvaceti, vzala si byt na hypotéku a vysokou školu vystudovala dálkově při práci, protože jsem se o sebe prostě musela postarat sama a příjem potřebovala. Kolik si pane Kroupa myslíte, že tak průměrná pětadvacetiletá žena vydělává, že mě stavíte do role luxus potřebující paničky? 

Nemyslím si a nikde jsem nepsala, že nelze vychovat slušné děti s míň penězi. Naopak, budou si víc vážit věcí a hlavně uznávat jiné hodnoty, než ty, které sice budou mít iPhony a nejluxusnější bydlení a oblečení, ale svoje rodiče ani neuvidí, protože je budou vychovávat chůvy. Když se moji rodiče rozvedli a museli vše budovat znova, musím uznat že i přes těžký rozvod jsem nikdy nepocítila to, že nemáme peníze, že si nemůžeme něco dovolit. Za to jim velmi děkuji a vážím si toho, přesto bych paradoxně pane Kroupa asi ocenila víc to, že doma cítím lásku a bezpečí než finance. Proto mi Vaše poznámky k mé osobě přijdou dost z cesty a hloupé. Neznalost tady bohužel neomlouvá. Nesuďte mě, když o mě nic nevíte. A já smekám klobouk všem, kteří i přes těžké podmínky dokázali vychovat hodné, chytré a co hlavně - milované a milující děti! 

Svým článkem jsem narážela na ty extrémní případy, které bohužel znám i ze svého nejbližšího okolí. Těhotná žena, která má tři děti a žijou v pěti v garsonce s otcem alkoholikem. Děti chodí v roztrhaném oblečení, nemají kroužky, zájmy, nikde nebyly. Doma se řeší víc existenční problémy než nějaký vztah matka - děti. O nějaké lásce ani nemluvě. To, že se člověk dostane do situace, kdy prostě nemá, se stane lehce a vím to. Můžu to mít sebelíp naplánované, ale člověk nikdy neví - opustí mě chlap, přijdu o práci, přijdou neplánované výdaje... Ale logicky (alespoň podle mě) si v této situaci nebudu pořizovat další 3 děti, když vidím, že mám problém uživit sebe a to jedno. To jsou věci, které nedokážu pochopit a které vidím kolem sebe. To jsou věci, na které jsem reagovala. V tomto případě říkám, radši děti nemějte, než aby dopadly takto.

A v neposlední řadě, jak tu také někteří zmínili, na dítě jsou potřeba DVA. Pro všechny, co mě odsoudili jako politování hodný případ, kterému není nikdo dost dobrý, uklidním Vás. Přítele mám a neměnila bych. Ale musím uznat, že k tomu byla dlouhá cesta plná kompromisů, bez kterých to ve vztahu nejde. Bohužel dnešní generace kompromisy moc neumí a řídí se heslem: "Buď mě budeš brát takového/ou jaký/á jsem, nebo jdi - bude jiná/jiný". Rozbité věci se nesnaží spravit, ale zahazuje je. Nejen materiální, ale i citové. Pak je těžké hledat potenciálního otce/matku svých dětí. Proto chápu ty z Vás, které píší, že to není jenom o tom chtít mít dítě, ale že je často taky tvrdý oříšek najít někoho, s kým je mít. A nechat si udělat dítě, jen abych ho měla, i když k otci nic necítím a vlastně s ním ani nechci být, tak na to bych neměla žaludek, to Vám povím na rovinu. Můj přítel je někdo, s kým bych si děti přála mít a věřím, že taky mít budu. A k financím, přesto, že spolu bydlíme, jsme se myslím rozumně dohodli, že si svůj byt zatím ponechám a budu ho pouze částečně pronajímat. To kdyby třeba na základě iDNES diskuze zjistil, s jak příšernou ženskou to vlastně žije :)