Nazdar bazar aneb jak chytrá horákyně nekoupila auto v Auto ESA

Jako se na horách získávají zkušenosti s nabytými kilometry, tak zřejmě i u nákupu aut člověk musí něco prožít, aby věděl kam ano a kam ne. Oni říkali do bazaru nechoď. Ona šla, protože nevěřila. A tak to má. 

Nemáte-li co dělat s volným odpolednem a potřebujete potrénovat nervy, vyrazte s touhou koupit auto do Auto ESA. Vlastně ani nemusíte. Dokážou Vás spolehlivě odrovnat už po telefonu. 

Moje zkušenost s tímto bazarem byla vlastně dvojí. Po dlouhé době jsem se ocitla v situaci, kdy jsem potřebovala sehnat auto - malé, levné, ale pokud možno žádný vrak. Při prohledávání inzerátů jsem narazila na pár potenciálních exemplářů. A jedním z nich byla taky hezká levná Fabie právě z Auto ESA. Rozhodla jsem se jim tedy napsat, zda je auto ještě volné. Co následovalo potom bylo silnější než vichřice. Než jsem se stihla rozkoukat, pomalu jsem seděla v autě s řidičem přímo z autobazaru a jela se podívat na auto, které jsem vlastně vůbec nechtěla.

Mezitím mi však volali znovu, že budou mít zpoždění a jestli to bude vadit. Probrala jsem se z prvotního šoku a řekla jim, že ano a že jsem si to rozmyslela. Že odjíždíme s přítelem na víkend pryč a rozhodla jsem se to nechat až po víkendu, ať se nestresujeme při pátku. Následovalo asi 20 nesmyslných důvodů, proč musím přijet zrovna teď, hned, dnes. V pondělí tam tak skvělé auto už prý určitě nebude! To bylo něco na mě, která nesnáší manipulaci. Slušně jsem se omluvila, že opravdu ne a že přijedu další týden. Když mi za 2 minuty volal sám manažer a začal mě opětovně přemlouvat, slušnost už mi docházela. Řekla jsem mu, že jestli bude pokračovat s přemlouváním ještě 5 minut, už se u nich nikdy neukážu. Nepřestal. Tak jsem mu se sbohem položila telefon. 

Hledání pokračovalo dál. Co čert nechtěl, další auto, které se mi líbilo, bylo opět od Auto ESA. Opravdu stálo za to a tak jsem se rozhodla, že jim zkusím ještě dát šanci. Dovolala jsem se celkem příjemné operátorce a říkala si, že snad tentokrát nedělám chybu. Problém byl, že auto stálo v Ostravě a já ho potřebovala v Praze. I to jsme vyřešili. Za vratnou zálohu 500 Kč mi ho prý převezou. Souhlasila jsem a zálohu poslala. Den na to mi volali, že zálohu obdrželi a zařizuje se převoz. Když jsem se ptala jak dlouho to bude trvat, nedostalo se mi úplně přesné odpovědi. Prý 2, 3, 4 dny... Nakonec z toho bylo dnů skoro 14. 

Nastal den D a já konečně vyrazila do Prahy pro tolik očekávané auto. Vzala jsem si s sebou kamarádku, ale takovou, která rozumí autům víc jak deset chlapů dohromady. Snad to klapne. Vyrazily jsme "omrknout" terén nejprve samy a auto jsme našly celkem brzy. Chyběl jen malý detail. Moje jméno na cedulce "ZAMLUVENO". Asi chyba tisku, říkala jsem si. Jak se ale nakonec ukázalo, chyba to byla trochu větší a ne zrovna moje. Někdo totiž jaksi zapomněl zadat mojí zálohu do systému a tak se auto dál zobrazovalo jako volné. Mezitím si někdo stihnul v Ostravě zaplatit další zálohu na převoz tam. O zábavu jsme měly postaráno.

Tak jako tak jsme jely auto projet. Zdálo se fajn, až na další detail. Nefungovala klimatizace. Protože ale vlastně nebylo ani oficiálně "moje" museli jsme počkat, až se dořeší problém s Ostravou, aby ho vůbec mohli dát do opravy a zjistili, zda klimatizace nefunguje vinnou chybějící tekutiny nebo je ten problém větší. Další hodina čekání ve mě začala probouzet povahu mírně naprdnutého býčka. Šla jsem tedy za jedním z těch vyšších pánů, co seděli v kanceláři a vysvětlila mu, že už mě to čekání opravdu přestává bavit. Najednou bylo během 2 minut vyřešeno. Následovala hodina čekání na to, až se auto "opraví". Auto se ale neopravilo. Klimatizace nefungovala dál. Já si mezitím od svého servisáka zjistila, kolik by to tak mohlo stát. Po krátkém dohadování jsme se nakonec dohodli na ceně. Já byla šťastná, že mám auto a to ještě za velmi dobrou cenu. Už jsem se viděla, jak s ním odjíždím domů. Čehož jsem se ale nakonec nedočkala. 

Po další asi hodině jsem se konečně dostala do jedné z těch kanceláří, kde jsme to měli všechno papírově vyřešit. Dle mého výrazu panáček naproti stolu brzy zjistil, že nějaké asertivní techniky na mě fungovat nebudou a tak je přestal zkoušet. Požadavek zněl jasně: rychle, stručně, už mě to nebaví a chci domů. Když jsem ale dostala do rukou "předávací protokol k vozidlu" málem jsem spadla pod stůl. Dle toho papíru jsem kupovala vozidlo ve stavu D - jinými slovy totální šrot. U všech položek od motoru až po karoserii bylo napsané: "oprava nutná" a dále, že vozidlo je určené vlastně k rozebrání na náhradní díly, není absolutně způsobilé k provozu na silničních komunikacích a neodpovídá požadavkům technické kontroly. Tedy pár "drobností", které mi v těch 4 hodinách čekání předtím zapomněli sdělit. Prý je to u vozidel do 50 tisíc naprosto běžná praxe. A já mám asi jitrnici na čele. 

Po chvíli řvaní na všechny 4 pány, kteří se mě snažili přesvědčit, že určitě musím podepsat, včetně nejvyššího manažera, jsem z Auto ESA vypálila takovým stylem, že tam dodnes možná hoří ohnivá čára. Přesně v 10 hodin večer, spolu se zavíračkou, jsme odjížděly zase domů - já bez auta, chudší o 5 hodin mého života a hromadu nervů. A taky o 500 Kč za ten převoz. Tak budu doufat, že snad aspoň trochu moudřejší. I když věřím, že spousta lidí po x hodinách čekání tlaku prostě radši podlehne, než aby hledali další auto. Že jim za rohem vypadne z auta motor, to už neřeší. A věřte, že Auto ESA taky nebude. Vždyť jste přeci sami podepsali, že kupujete vrak.