Už ani knězi nemají času nazbyt

Nebojte se, nejedná se ani o satiru, ani o jakékoliv znehodnocování práce kněžích. Ač je jejich práce bezpochyby pro většinu lidí minimálně netypická, ve většině spíš nepochopitelná. Přináším vám jen zamyšlení nad tím, jak i ti, kdož se zdají být pod svou „ulitou“ nedotknutelní, pociťují shon dnešní doby.

Vždy jsem říkala, že nejlepší témata pro psaní článku člověka napadají při běhu a nebylo tomu u mě jinak ani dnes. Neznám lepší aktivity pro pročištění mysli a vytříbení myšlenek. Jen s tím rizikem, že často dříve než člověk doběhne domů, z hluboké myšlenky a nápadu je tak leda velké NIC. Přesto však, díkybohu, jsou některé prožitky tak silné, že na ně zlehka zapomenout nelze.

Krom běhu samotného si pak zejména ti, kteří stejně jako já, trpí nedostatkem času, užívají pocit bytí mezi lidmi. Přemýšlení o tom, kdo jsou, kam jdou, nebo co se jim asi zrovna honí hlavou. Vlastně přemýšlení o blbostech, které však v tom dnešním shonu bezpodmínečně potřebujeme, abychom si vyčistili hlavu.

Já na mé večerní trase městem, když už mi krajina zahalená do tmy nedovolí užívat krás přírody, často vyběhnu do centra města. Ač je to u nás jako v městě duchů i přes den, o večeru nemluvě, je tam to pomyslné světlo na konci tunelu – záře kostela a teplo scházejících se věřících. I přesto, že já sama se k nim neřadím, často neodolám, zastavím se na pár vteřin a nahlédnu dovnitř. Přiznám se, ke křesťanství a jiným duchovním záležitostem, obzvlášť k jejich překrásným stavbám, mě to táhlo odjakživa. A tak mou meditaci v podobě běhu tato zastávka může vždy jen obohatit.

A ještě než jsem se stihla znovu rozeběhnout vstříc poslední části mé trasy, byla jsem zabrzděna další věcí, tentokrát však netypickou. Kus od kostela se procházel kněz, zahalený ve svém rouchu, čepici, navíc nápadně podobné té mé, na běhání, což samo o sobě vyvolalo na mé tváři úsměv. Mnohem víc mě však zaujalo to, jak tam nervózně přešlapoval, připomínajíc mi studenta o přestávce, který se v posledních vteřinách volného času snaží vtěsnat poslední informace a myšlenky do své hlavy. Pro mě fascinující pohled.

Když jsem pak znovu rozkmitala nohy ve svém tempu a probíhala kolem něj, vyhrnul rukáv, aby se kouknul na hodinky a zpečetil tak běh času. I já s ním v té době bojovala. Na úsek, který normálně běhám 10-15 minut, jsem měla už jen 5. A za půl hodiny měla být zase jinde. Jak typické.

Jakoby se čas stával nepřítelem všech, pomyslela jsem si. Je jedno, zda jsme studenti, pracující, flákači, bohémové, zprostředkovatelé čehokoliv… Čas je neúprosný a chroustá naše těla jako dopolední svačinku čelistmi, které nejdou zastavit a jsou stále nenasytnější. Ne nadarmo se říká, že čas jsou peníze… a peníze jsou čas. A ač se mohou vzájemně ovlivňovat, stále zrychlující se tok času a našich životů nic nezastaví. Ani my, ani síly shůry…