Kolik z nás má tu odvahu žít tak, jak by doopravdy chtělo?

Nedávno jsem měla možnost shlédnout jedno video „o smyslu života“. Zobrazuje názor ze strany učitele, který přichází denně do styku s mladými lidmi, kteří mají rozhodovat o své další budoucnosti a jejichž kroky mnohdy nesměřují k tomu, co by skutečně chtěli, ale k tomu, co se od nich očekává, k tomu, „co musí“, aby obstáli v dnešním světě. Jak uvádí: „Vždycky se jich ptám: Co byste chtěli dělat, pokud by peníze nehrály žádnou roli? Jak byste doopravdy naložili se svým životem?“. A oni odpovídají: „Chtěli bychom být malíři, chtěli bychom být básníky, spisovateli, ale jak každý ví, takhle se neuživíme“. Je naše společnost opravdu tou, která odsuzuje tvůrčí talenty k zániku?

watblog.com

Dnešní doba je plná strachu. Strachu o práci, o uplatnění, o peníze. O to, zda budeme mít kde bydlet, co s námi bude. A čím více se projevuje ekonomická krize, tím větší tlak je vyvíjen na mladé lidi. Ze strany společnosti, rodiny, učitelů. Je nám vštěpováno do hlavy, že s nedostatečným vzděláním nebudeme nikdy ničím. Že humanitní, natožpak umělecké obory, jsou k ničemu a absolventi nenachází uplatnění. A tak u většiny talentovaných lidí (pokud nemají za zády rodiče, kteří jsou jejich případný krach schopni zafinancovat) končí jejich snaha tím, že si o svém vysněném povolání nechávají maximálně tak zdát. V honbě za úspěchem si totiž nemůžou dovolit ten risk, že by to třeba nevyšlo a oni skončili na ulici „s holým zadkem“. V dnešní době plné půjček a hypoték to bohužel není zas tak ojedinělým jevem. A tak raději pohřbí myšlenky o vlastní seberealizaci hned v zárodku.

A nejedná se pouze o talent, ale o naplnění vlastních snů celkově. Často se třeba setkávám s lidmi, kteří by se chtěli jinak oblékat, změnit účes, mít tetování. Ale bojí se. Proto, že by pak na ně lidé koukali divně a neměli šanci získat dobré zaměstnání. Dnešní, ač mnohem více svobodná společnost, nám ve skutečnosti stále diktuje jistou uniformitu. Buď žij a vypadej tak, „jak se sluší a patří“, nebo žij na okraji společnosti, jako vyvrhel. Jsme vychováváni jako stádo ovcí bez nároku na originalitu a vystoupení z davu.

Většina pak argumentuje právě tím, že si to „nemůže dovolit“. Teď je otázkou, do jaké míry to je pravdou a kdy se zase pro změnu jedná o ten strach..

Pokud bych to měla brát ze svého pohledu, mám to štěstí, že mě nikdy ani rodiče, ani nikdo jiný, do ničeho netlačil a mohla jsem si tak o své budoucnosti v podstatě rozhodovat sama. Přesto musím uznat, že asi právě pod tíhou uváděných argumentů, jsem také nezvolila tu nejodvážnější cestu. Ač si myslím, že v sobě minimálně nějaké zlomky té „umělecké duše“ mám, zvolila jsem ekonomické vzdělání a v současné době pracuji na ekonomicky zaměřené pozici. Ale co je důležité, nevzdávám to. Nejsem nespokojená, ba naopak. Ale přeci jen cítím, že pro úplné vnitřní naplnění mi tam ještě něco málo chybí. A tak jsem se rozhodla jít dálkově při práci studovat obor naprosto odlišný od toho současného a být zase o kousek blíž svému snu. I kdyby to měl být jen „koníček“ při současné práci. Ale co je důležité vědět – pokud člověk něco opravdu chce, může dokázat cokoliv!